Bílá pastelka

Psalo se 17. října 2012. Bylo právě sedm hodin ráno a s kolegyní jsme začaly se sbírkou Bílá pastelka. Vše ze začátku vypadalo velmi snadně, dokud jsme si nevšimly, že se nám lidé značně vyhýbají, unikají pohledem a dělají kolem nás oblouky, jako bychom kolem sebe měly ochranné pole. V krabičce jsme měly přes sto prťavých pastelek, které bylo pro dobrý pocit nutno prodat všechny. V hlavě se nám rozsvítilo. Proč nezajít na magistrát? A tak jsme šly. První pohled dámy u okénka nebyl moc vábný, ale riskly jsme to s odhodláním zahájit prodej. Koukala na nás jako na šarlatány, kteří chtějí z lidí vycucat peníze a použít je pro vlastní potřebu. Měly jsme ale trumf v podobě certifikátu, plné moci a reklamních materiálů – a uvěřila. S kolegyní Míšou jsme si plácly. Uvažovaly jsme, zda chodit dál nebo vyjít ven – magistrát je přeci místo vážené a nehodí se obtěžovat sekretářky radních ani samotného primátora. Měly jsme ovšem vidinu jednoduše prodaných pastelek a s odhodláním jsme chodily po všech kancelářích, všech uličkách a zákoutích. A hle! Sedmdesát pastelek bylo mrknutím oka fuč a my se radovaly z dobré práce a rozhodnutí jít právě tam. Bezpodmínečně jsme se také musely potkat s lidmi krajně nepříjemnými, ale jelikož hodně úřednic poslouchá rádio na správné frekvenci, měly jsme značnou výhodu ve formě rozhlasové reklamy, která oznamovala informace o sbírce pro nevidomé – Bílé pastelce. Setkaly jsme se s mnoha srdečnými dámami a také pány, kteří byli ochotni přispět i na více než na jednu pastelku. Peníze do kasičky lítaly raz dva a výběr pastelek se nám ohromně zúžil. Magistrát jsme prochodily. A co teď? Míša chodila na ZŠ, která je ukrutně blízko na to, abychom to tam nezkusily. Přišly jsme na druhou vyučovací hodinu, takže na chodbách bylo hrobové ticho. Strategicky jsme jako první vzaly útokem kabinety, ředitelnu, sekretariáty atd. Tah se nám vyplatil v plném rozsahu – pedagogický sbor byl velmi štědrý. Řekly jsme si, že bychom mohly chodit i po třídách – co kdyby měly děti zájem? Vkročily jsme do třídy deváťáků, kde si nás velkoryse všímal jen jejich vyučující, který si také samozřejmě zakoupil. Když jsme leccos prochodily, zjistily jsme, že se vyplatí chodit do mladších ročníků, které jsou ještě dobrosrdečné, nepotřebují se před svými přáteli vytahovat, protože rádi pomohou slepých lidem. Vyšly jsme ze školy a zbývala nám poslední pastelka k prodeji. Cestou na autobus jsme zastavovaly kolemjdoucí a nabízely toho prcka. Ze začátku se ho nikdo nechtěl ujat, ale nakonec se našla milá paní, která si ho vzala a my jsme se s radostí vydaly směr autobusová zastávka. Byl tu ale jeden háček – autobus jel až za půlhodiny a nám se úžila šance být jako první s maximálním počtem prodaných kusů. Nasedly jsme do autobusu s vítězným výrazem v obličeji a jely ke škole. Čip mě jako obvykle nechtěl pustit do školy, tak jsme pochopitelně zazvonily na sekretariát (určitě znáte ten zvláštní pocit, když na vás kouká kamera, ale vy jste na straně, kde nevidíte absolutně nic/nikoho). S větrem v zádech jsme vyběhly schody. „Ááá! Děvčátka moje, copak se děje?“ slyšely jsme ze dveří kabinetu pana Prymuse. Letěly jsme jako uragán mu sdělit, že je úkol 100% splněn. V 10:30 jsme už hlásily úspěch. Byly jsme pochváleny a požádány o napsání této zprávy. My na oplátku požádaly pana učitele, jestli by nebyl ochoten se s námi vyfotit. A vyfotil. Fotky to byly krásné. Ale bohužel se příštího rána objevil malý defekt. Míšin mobil (na kterém samozřejmě byly i fotky) vyhlásil stávku a fotky se zkrátka vymazaly. Nakonec jsme se shodly na tom, že aktivní účast sbírky v terénu je božská ukázka, jak poznat charakter mnohých lidí z jejich projevu. My jsme si den moc užily a těšíme se na další podobné akce.