Adrenalinový týden

„Dobře dojeďte, dávejte na sebe pozor a hezky si to užijte!“ Tyhle věty jistě slyšelo doma všech třiatřicet účastníků sportovně turistického kurzu krátce před tím, než se vydalo na vlak směr Vysočina. Ani já jsem nebyla výjimkou. Ale protože občas některé rady vypouštím hned druhým uchem ven, nesoustředila jsem se řádně na všechny pokyny. Dojeli jsme dobře, což o to. Cesta vlakem do Brna, poté do Třebíče a nakonec autobusem do Rokytnice nad Rokytnou utíkala rychle a zvesela. Ale pozor jsem nejspíš nedávala, proto jsem se už hodinu po příjezdu stala outsiderem, který si užil jízdu autem do třebíčské nemocnice a pasoval se do role čumila. Zbývající poučku z domova jsem si vzala k srdci, a přestože jsem se kvůli zranění pouze belhala, celý kurz jsem si nádherně užila. Studenti se rozdělili do dvou skupin a každý den se věnovali celé řadě aktivit. Někteří se zprvu báli šplhat v 15 metrové výšce v lanovém centru, ale nakonec strach překonali a celý okruh zvládli na jedničku. Zajímavou a také mokrou disciplínou bylo sklouznutí po lanu, které bylo napjaté mezi vrcholem věže a druhou stranou rybníka. Divoká jízda doplněná sopránovým jekotem končila zhruba v polovině rybníka mohutným pádem do vody. To ale nebylo všechno, studenti si zkusili také skok do prázdna v nedalekém lese. Všechny překvapilo, jak hluboká propast se zjevila pod nimi, jakmile skočili. Naštěstí drželi na pevném laně a všichni si skok s radostí zopakovali. Pak už bylo maličkostí zdolat horolezeckou stěnu, bungee runnig, trampolíny a rambodráhu. Jeden den strávila každá skupina na raftech, kterými brázdili řeku Jihlavu. Jízda končila u 40 metrů vysokého mostu, z kterého se odvážlivci slaňovali přímo do raftu. Protože hodně foukalo a důvěra v pevná lana byla u mnohých slabší, byl první krok z pevného mostu do prázdného prostoru skutečným adrenalinem. Protože napětí bylo třeba někde vybít, program zahrnoval i akční zábavu v podobě airsoftu a paintballu a hlavně šíleného zorbingu. Týmovou spolupráci si studenti nacvičili při zábavných hrách a nejlepší koordinaci prokázali, když na sebe skládali bedny od piva, přičemž na nich museli stát. Nejšikovnější studentka Natálka jich pod sebe naskládala rovných jednadvacet! Přestože se řada aktivit odehrávala v dalekých končinách areálu, účastnila jsem se v roli pozorovatele téměř všech. A to díky mým zlatým studentům, kteří mě ochotně přenášeli z místa na místo (je skvělé mít ve třídě muže). Večery nám zpříjemňovaly diskotéky a táboráky, které nás zahřívaly před odchodem do stanů a teplých spacáků. Poslední noc jsme zvažovali, že zůstaneme u ohně až do rána, avšak zima a únava byly silnější, proto jsme se hromadně přemístili do jídelny, kde jsme v teple šťastně chrupkali až do snídaně. S celým areálem a milými instruktory Borisem a Michalem jsme se jen těžko loučili, ale mnozí už teď vědí, že do podobného zařízení přijedou znova v rámci své souvislé pedagogické praxe. Lucie Bojasová